neděle 12. února 2017

Jak jsme v Tanzanii "ukradli" býka

Byla neděle večer a my jsme se u večeře rozhodli, že pondělní volno využijeme na výšlap do hor. Z kopcovitého města Mbeya se dá vylézt na dva dostupné vrcholy, Loleza Peak (2 656 m.n.m.) nebo o něco málo vyšší Mbeya Peak (2 834 m.n.m.). Oba vrcholy jsou součástí Jižní Vysočiny. Vybrali jsme si Lolezu. Nástup začíná jen kousek od domu našeho kamaráda, u kterého ve městě bydlíme a víc se hodí na jednodenní výlet.

V Tanzanii i v jiných místech východní Afriky se bělochům na cesty do neobydlených oblastí často doporučuje průvodce

Diskutovali jsme s místními, zda je ok, když půjdeme sami, protože knižní průvodce i lidi v diskuzích na internetu to moc nedoporučují. Názory byly tak padesát na padesát, ale nakonec diskuzi rozsekl místní bača (ano, má stádo krav a koz přímo ve městě), který řekl, že lidé z horské vesnice neradi vidí, když tam chodí místní. Podezřívají je totiž, že by jim mohli nahoře ukrást krávy, které se na vrcholcích volně bez dozoru pasou - bělochy ale samozřejmě podezírat nebudou. Jiné nebezpečí prý nehrozí.

Jde se na horu

Tak jsme nelenili a ráno jsme vyrazili. Od minulého výstupu na jinou horu Mount Rungwe jsme se poučili a vzali jsme si svačinu. :-)



Vyšli jsme nad město přes boží políčka v kopcích, nádherné lesy, poklidnou vesnici nad městem, vzdálenostně co by kamenem dohodil, a přece to tam bylo oproti Mbeyi úplně jiné.


Za městem

Vesnička v malém údolí mezi kopci byla malebná. Na druhou stranu, mluvili jsme asi s 10 lidmi a skoro všichni si hned nebo o trochu později při krátké řeči řekli o peníze. Roztomilí lidé. Vypadá to (i podle zkušeností z jiných míst), že čím odlehlejší kraj, tím větší předsudky a neomalenost vůči bělochům. Usmáli jsme se a šli dál. Nahoru jsme stoupali asi 4 hodiny, na chvíli nás zastavil i déšť. Dosažení Loleza Peak se mi zdálo nekonečné, ale rozhledy na cestě po hřebeni byly úžasné. Krávy se pásly všude a kde se jim zachtělo. Úplně samy, v menších nebo větších stádech.



políčka u vesnice nad městem

Konečně jsme došli na vrchol Loleza. Čekalo nás překvapení ve stylu vrcholu posetého satelity a přijímači (to teda rozhodně nebyl highlight výletu :-D, Tanzanci jsou v tomhle smyslu pro detail fakt klasici). Tak jsme si tam zaslouženě snědli chapati (místní palačinkochleba) s banány, já jsem si udělala pár fotek (kromě satelitů, na ty jsem samým překvapením zapomněla) a Martin naléhal, ať už jdeme zpátky a dojdeme dolů za světla.

Sestup s naštvaným býkem

Nahoře bylo chladněji jak všude v kopcích, tak jsem si oblikla svoji červenou šustku. Martin mě pořád popoháněl, kde se flákám, protože jsem dál fotila, pak jsem potřebovala ještě vyzkoušet novou kameru... Ale docela rychle přicházela bouřka, tak jsem se toho rozhodla nechat a šlo se. 

vedlejší vrchol Mbeya Peak (2 834 m.n.m.) a blížící se bouřka

Po chvilce se na mě Martin otočil a řekl s ledovým klidem: "Jde za tebou kráva." Otočila jsem se taky a bylo mi jasny, že to není úplně v pohodě. Mihlo se mi hlavou, jak proti mně už kdysi běžel beran a sranda to nebyla. A tohle byl býk. Hodně funěl a od vesničanů známe, že je lepší se těm funícím vyhnout. Což šlo dost špatně, když šel po nás. Tak rychle jsem si žádnou bundu možná nikdy nesundala. Jít a nevšímat si ho nepomáhalo. Pořád hodně funěl a bylo vidět, že je fakt naštvanej. Zrychlili jsme. On taky. Když už jsme nevěděli co, trošku jsme utíkali. On taky. Rozdělili jsme se. Běžel za Martinem a pak se snažil zavřít cestu mně. Snažili jsme se dostat do těžkého terénu, kudy jsme lezli nahoru a říkali jsme si, že tam ho musíme setřást. Tak rychle a dobře jsem ještě neviděla takovy zvíře zdolávat tak šílenou cestu. Sami jsme měli problém jít tam tak rychle. Pak jsem se otočila, abych ho zkontrolovala a viděla jsem, že trochu zakopl a lekla jsem se, že na mě v tom terénu spadne. Tak jsem místo toho na tak blbym místě spadla já, dvakrát se převalila a než jsem se zastavila o Martina, stihla jsem se narazit do hlavy a odřít si nohy i záda. Dál to hned nešlo a tak jsme si zkusili odpočinout. Přiznám se, že mě tak naštval, že jsem mu přála, aby blbě spadl a chcípl. Jako milovnici všeho živyho jsem překvapila sebe samu, ale zuřila jsem z té situace asi stejně, jak on zuřil na moji červenou bundu na začátku. Mimochodem s tou čevenou barvou jsem si myslela, že je přece jenom víc pověra než realita... 

Martin nemohl zvednout mobil, protože nás zrovna hodil býk v Tanzanii

Poprvé jsme tak použili další radu, kterou jsem kdysi dostala po scénce s beranem. Prý si máte v takové situaci před naštvaným zvířetem prostě lehnout na zem. Myslela jsem si, že na to bych v takové situaci nikdy neměla pomyšlení. 

Takže, lehli jsme si, byli jsme potichu, býk vydýchával cestu, stejně jako my, a na uklidněnou začal žrát trávu. Když už to vypadalo klidněji, začal Martinovi nahlas zvonit mobil... Byl to pracovní hovor. Tomu, že jsme ho zrovna nemohli zvednout, protože nás hodil býk uprostřed ničeho v Tanzanii, jsme se nakonec ještě dlouho smáli. To by jeden skoro nevěřil.

"Ukradli" jsme býka

S kameny v rukách jsme běželi už dlouho, prostě pro případ nouze. Víc jsme ho naštvat nechtěli, ale když býk od žraní trávy přeskočil najednou zase za náma a znovu nás pronásledoval, neměli jsme moc na výběr. Začali jsme se trefovat a zjistili jsme, že na něho konečně něco platí. Měli jsme štěstí v neštěstí, ten býk byl ještě mladej. Krávy tam žily ve stádech naprosto divoce a bez plotu, takže nebyly zvykly vůbec na nic, natož na jakoukoliv manipulaci. Každopádně kameny zabraly. Dostali jsme tak býka pod nás a sestupovali jsme za ním. Oddechli jsme si a nemuseli jsme tak letět. Někdy v ten moment nám začalo docházet, že toho býka normálně "krademe" z té hory dolů, přesně jak by od nás nikdo nečekal. Snažili jsme se dostat pod býka a zahnat ho nahoru zpátky na horu. Jenže bylo pozdě. Býk byl unavenej, seběhl s náma pěkných pár kilometrů v blbym terénu, pravděpodobně byl ztracenej a ani nevěděl, kam by šel. Těma kamenama jsme si ho asi ochočili a stal se z něho náš pes. 

Jsme skoro ve vesnici, býk jde nervózně před náma a Martin už může volat. :-)

Tak se stalo, že jsme do té vesničky, kde po nás chtěli peníze, nakonec nechtěně přivedli mladého býka. Máme takovy tušení, že vesničan, kterému jsme řekli o našem problému (a ten s "jó, v pohodě" a s býkem odešel do vesnice) už býka na horu nevrátil. Bylo nám býka líto, ale mohl si za to v podstatě sám... Nejspiš sám nevěděl, co ho tak rozzuřilo. 

Dvě večeře a spát

A tak jsme se totálně zničení vraceli do města, z vyčerpání jsme se tomu smáli a rovnou jsme šli do nejbližší restaurace, kde jsme si dali výbornou hranolkovou omeletu. Byli jsme hotoví, a mě ten pád, výstup a možná ještě víc sestup, na pár dalších dní zřídili. 

hranolková omeleta "chipsy mayai" a zelenina á la "kachumbari"

V Tanzanii to byl náš druhý společný vrchol, který jsme s Martinem zdolali a který stál za řeč. Ten první byl v roce 2014 - výstup na Mt. Rungwe (2 981 m.n.m.) a kdo z vás si to pamatuje, tehdy jsme skončili při sestupu v zajetí strážců rezervace a odvezli nás na policejní stanici. Jsme rádi, že jsme tentokrát nedostali žádnou pokutu, třeba za krádež býka nebo tak něco... ;-)

#bahati mbaya (svahilsky "bad luck" / neštastná náhoda)

Cestování bez červené bundy zdar! 



pátek 20. ledna 2017

Dárci podpořili výstavbu komunitní studny

V loňském roce jsme se na základě mnoha debat v Tanzanii a následně v Česku rozhodli, že zkusíme rozšířit naši podporu lidí z Usangu i mimo zemědělství. Společně s našim tanzanským týmem jsme proto vyhlásili dvě soutěže: jednou místní svépomocné skupiny soupeřili o grant, podruhé o mikropůjčku na nefarmářské aktivity.

Do soutěží se mohly zapojit pouze skupiny, se kterými mělo Maendeleo dobré zkušenosti z projektu Podpora farmaření. Skupinky usilující o grant mohly vyhrát jen v případě, že představí promyšlený projekt, který bude prospěšný širší komunitě. Grant nakonec vyhrála díky skvělé prezentaci a výbornému nápadu svépomocná skupina s názvem Motomoto z vesnice Mahango, která přišla s myšlenkou vykopat komunitní studnu.

Co lidé z Motomoto slíbili, to splnili. Studna je hotová a co je neméně důležité, vznikla za spolupráce s místní vládou, jež poskytla nejen experta, který určil vhodné místo pro studnu, ale darovala také pozemek k tomu určený. Vytočená voda ze studny je krásně čistá a slouží všem lidem z vesnice jako záložní zdroj vody v případě výpadku dodávky vody z vodovodu. Tato situace nastává stále hodně často, zejména v období sucha.


Svépomocná skupina Motomoto patří mezi tři v loňském roce nově podpořené skupiny v rámci projektu Podpora farmaření. V rámci něj obdrží skupiny na začátek praktické vzdělání týkající se pěstování rýže a taky společnou mikropůjčku na tréninkové pole. Pokud jde u začínajících skupin vše dobře, spolupracují, navštěvují semináře a po sklizni úspěšně půjčku splatí, mohou pokračovat i v dalším roce. V něm už mohou usilovat i o individuální mikropůjčky pro každého člena skupiny, aby mohli na 100 % využít to, co se naučili, i ti nejchudší farmáři.

Držíme nejen těmto novým skupinám pěsti a jsme zvědaví, jak si povedou dál. Děkujeme všem našim partnerům, kteří přispěli či pravidelně přispívají. I díky Vám můžou lidé z Usangu realizovat své nápady.



středa 18. ledna 2017

Volání dešťů

Letos jsme přijeli poprvé v období dešťů. Obzor je jasnější, prachu ubylo a ohromná mračna působí i na oko blahodárně, stejně jako deště, které přicházejí.


Období dešťů jsme si vybrali záměrně proto, že jsme chtěli změnu. Chtěli jsme dojet v sezoně, kdy farmáři nejvíc pracují na svých polích, protože Maendeleo podporuje malopěstitele rýže. Zaměřujeme se na zvýšení výnosnosti polí pomocí praktického vzdělávání a poskytování účelových mikropůjček.

Bahati mbaya

Bohužel jsme tak trochu smolaři, protože "bahati mbaya" (bad luck, nešťastná náhoda), deště se letos opozdily a zatím jsou spíš slabší. To se tu stává, myslím tu bahati mbayu. Přichází nečekaně a v různých podobách, třeba když máte několikahodinové zpoždění na schůzku nebo vůbec nedorazíte, uschne vám úroda, vyplaví se vám úroda, zapomenete zasít, když jste farmář a tak (dobře, to trochu přeháním :-) ). Jedna paní kdysi řekla Martinovi, že jí motorkáři postupně přejeli všechny kačenky. Prostě bahati mbaya.

My se tu na druhou stranu aspoň můžeme dobře pohybovat, není moc bláta a tolik nemokneme. Krajina je přitom oproti suchu nádherná. Mám pocit, že po dopadu každé kapky tady snad vyroste nový trs svítivě zelené trávy a že to dokonce vidím na vlastní oči. 



Život farmáře - předpověď počasí v praxi neexistuje

Mraky mě berou vždycky, ale tyhle jsou fakt super. Pořád si je musím fotit. Úplně nejlepší je pozorovat proti nim hejno 40 černých čápů kroužících nad poli. Ovšem je pravda, že fotek z prací na poli mít moc nebudu, pořádně se totiž začíná obdělávat teprve teď. Farmáři si na druhou stranu stěžují asi jako všude na světě, buď prší málo nebo zase moc. ;-)

Každý den čekáme spolu s vesničany na deště. Jestli ten den zaprší, nebo ne, tu nikdo neví, uvidí se. Dá-li bůh, říkají lidé všech vyznání. Na té nejistotě je něco, co je napínavé, dramatické i zábavné. Všechny naše debaty s farmáři se nakonec stočí k dešťům. Člověk by si chtěl skoro vsadit.


Když je po dešti

Když déšť přijde, všichni ožijí, i my. Je to něco, co potřebujete a nic jiného si nepřejete. Tato nálada celé společnosti se na nás přenesla dokonale. Všude kolem je spoustu emocí.

Chtěla bych s váma sdílet oslavu po dešti za úplňku. Hmyz, žáby, i ptáci hodují.

Pro spuštění zvuku klikněte SEM nebo na fotku úplňku.



neděle 15. ledna 2017

Jedu do Tanzanie, tedy jsem.

Počtvrté v Tanzanii a zase jinak


V loňském roce jsem úspěšně dokončila školu. Hned po obhájení diplomky jsem odjela na stáž do Bruselu a strávila jsem tam úžasné čtyři měsíce. Na pár dní jsem jela pracovně i do Portugalska a taky jsme si zajeli pod stan do Lucemburska. Krátce po návratu domů jsem nastoupila do svyho prvního zaměstnání. Jeli jsme si na pár dní prochodit Adršpach a okolí. Mezitím Martin odjel pracovat na víc než měsíc do Německa a na konci jeho pobytu jsme se sešli v Jeně, kde bydlí ségra. Čas běžel, přišel listopad a odjeli jsme do Budy a Pešti na výlet. 

To všechno bylo super a stejně v tom celém roce evidentně něco chybělo. Něco, co jsme za poslední 3 roky (Martin za posledních 5) nevynechali. Monitoring projektů v Tanzanii.

Svým způsobem to bylo osvěžující. Zase jsme měli po dlouhé době české léto (a částečně vlastně belgické a německé - takze spíš evropské), což stejně na většinu přátel udělá dojem, že jste pořád někde v tahu a mají tendence ptát se, kde teď v zahraničí zrovna jste. :-) Taky je nepřekvapí, když jim řeknete na setkání, které stihnete dvakrát do roka, že krátce po pivě zase někam "zrovna" (přitom fakt zrovna) odjíždíte. Zajímavostí na tom celym možná je, že jsem vlastně dost rodinnej typ, kterej potřebuje i přátele a brečí pokaždé, když odjíždí. Stejně tak nesnáším, když opouštím naše psy.  Zároveň ale nepopírám, že cestuju ráda a že to nějak potřebuju. Neumím zatím najít smysl života v tom, že jenom pracuju a nehnu se ze své kancelářské židle. Jsme zdraví a skoro bez závazků. 

Nebyla jsem úspěšná s najitím práce v oboru, ale zároveň máme Maendeleo. Naši vlastní neziskovku poskytující rozvojovou pomoc drobným farmářům v Tanzanii, které se společně věnujeme asi v osmi skvělých lidech každý týden minimálně jeden večer. Dobrovolně. Nikdo neříká, že je to jednoduché, je to velká zodpovědnost a zabere to čas. Za odměnu ale můžeme jezdit do Tanzanie, poznávat se s lidma z jiných kultur a užívat si sebe i své práce trochu jinak. Ráda se tak učím nové věci, learning by doing. Je to pro mě jedna z těch zkušeností, které nám už nikdo nevezme.


Tak jsem dostala dovolenou a odjela jsem zase pryč. Utekli jsme ze zimy do léta. Jsem tady a užívám si to. Snažím se zase trochu fotit, ale jako věcnému amatérovi a začátečníkovi se mi zatím líbí asi dvě fotky, což mě předpokládám taky přejde až je uvidím v počítači. ;-)



Zajímá Vás, co tu děláme? Zaskočte si na www.maendeleo.cz

pátek 17. července 2015

Co se (ne)změnilo



Je kolem deváté hodiny večer, což na vesnicích bez elektřiny a navíc kousek pod rovníkem znamená, že je dávno černočerná tma a kromě mojí čelovky a babuových baterek fungujících na solární energii nic nesvítí. Teda skoro nic. Sedím venku před domem, smrkám ze sebe svou klasickou popříjezdovou chřipku a pozoruju to neuvěřitelné množství hvězd nad sebou. Tohle jsem nikdy nikde jinde neviděla. Mléčná dráha je až neuvěřitelně vidět, chvíli mě to svádí k tomu, že to jsou jen nějaké oblaky na jinak naprosto jasné obloze. Sem tam spadne hvězda. Na tohle konkrétně se vždycky těším zpátky. 

Jen nevím, jestli tolik hvězd půjde vidět i za pár měsíců. Někteří místní totiž říkají, že bude na vesnice planiny Usangu během října zavedena elektřina (přesněji do 25., kdy proběhnou parlamentní i prezidentské volby), jiní říkají, že se oblast „rozsvítí“ až někdy po volbách. Zatím přibyly jen dřevěné sloupy, které vesnici Malawatu, kde spíme, záhadně míjí. Prý kvůli tomu, že poslední volby tady vyhrála opozice. Uvidíme, jak to dopadne, nejdřív jsme tipovali, že Usangu bude do října připojeno, teď už jsme spíš skeptičtí. Do konce roku to ale nejspíš stihnou.

Na vesnici se přístup lidí k nám příliš nezměnil, pořád nás mile vítají a z dálky zdraví, zvou nás domů a rádi s námi vždycky poklábosí, i když si občas zase tak moc nerozumíme. ;-) Zato ve městech se nám to letos zdá nějak jiné. Na některých místech, kde se za náma vždycky seběhl hrozen prodavačů, taxikářů a samozvaných „kamarádů“, aby s námi uzavřeli pro nás většinou ne úplně výhodný obchod, je najednou klid. Vlastně moc nevíme čím to je... Taky se ve městech nestačíme divit nad novým tanzanským trendem, který možná dorazil přes hranice za Zambie, kde jsme si toho loni všímali taky – čím bizarnější a umělejší paruku žena nosí, tím víc je super. 

 Na druhou stranu moje vlastní večerní rituály zůstávají stejné – taky bydlíme na vesnici a tam se lidi tolik nemění. :-) Spát se chystáme už za chvíli. Dneska přes den jsme si dopili vodu a zapomněli koupit další, tak musíme improvizovat a zuby si vyčistíme teplým čajem. Jdu na suchou kadiboudu kousek od domu a zčůrávám dolů vyžrané šváby. Potom se ukládám do postele pod síť proti komárům a jim podobným a zaposlouchávám se do tanzanské hudby, která se autenticky line z rádia na baterky a střídá se s častým šumem, kdy se ztrácí signál. Usínám….

Kolem čtvrté hodiny ranní mě probouzí bubnování plné radosti. To muslimové snídají na celý den dopředu, je Ramadán. Znovu ještě na pár hodin usnu a probouzíme se až na naši snídani, která je asi v půl desáté.

pondělí 6. července 2015

Dny bez zrcadla

     Jako každý rok si zvykám na život na venkově. Na vesnicích v okrsku Utengule/Usangu není zavedena elektřina. Přívod vody do vesnice není stabilní, někdy se stane, že voda neteče dva dny. Cesta mezi vesnicemi je pouze prašná a nezpevněná. Spíme v domku s hliněnou podlahou a bez stropů, což znamená, že se vevnitř neustále práší. Nemáme zaprášené jen nohy, ale také všechno oblečení a věci, které se nám povalují na židli a na posteli (skříň v pokoji nemáme). Každé ráno se podlaha v domě kropí a zametá, což ji sice vyhladí, ale dost prachu se přitom rozvíří a usadí zase jinde. Nevadí mi to, ale když dojde na osobní hygienu a nějaké koupání, občas by bylo pohodlnější mít trochu čistoty i kolem sebe :-). Dočasná bezradnost se projeví v okamžicích, kdy jsem unavená a navíc špinavá a vidím kolem sebe, že to nikde není o moc lepší.

     Mám s sebou malé polorozbité zrcátko, které mě zachraňuje, když ho nutně potřebuju. Nevídat se před zrcadlem je tak trochu zkouška, jak vnímám sebe sama. Když se přibližně po týdnu ve městě vidím v odrazu skel budovy nějaké banky, vždycky mě překvapí, že to není tak hrozny. :-) Pro všechny případy je ale většinou lepší se nevidět, protože se tak aspoň nestíhám zaměřit na detaily. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych se viděla několikrát denně, bylo by to vlastně čím dál horší s každým dalším zkoumáním. Když na zrcadlo narazím, poznávám v něm osobu, kterou dobře znám, ale nějakou dobu jsem ji neviděla. Znovu spojuju svoji mysl s tělem. Je to taková konfrontace vnitřního vnímání se s realitou.

     Na vesnici zrcadla nikdo nepotřebuje. Lidé mají jiné starosti, než se vypravovat před zrcadlem. Řeší své každodenní povinnosti, v této době hlavně sklízení své úrody na polích, jindy chodí na své zahrádky nebo opravují střechu na domě. Ženy každý den vaří v hrncích položených na cihlách, mezi nimiž plápolá otevřený oheň, což jednak vyžaduje spoustu času a druhak je všechno okolo začuzené dýmem a sazemi. Jídlo, které by se u nás připravovalo třeba jen půl hodiny nebo hodinu trvá v místních podmínkách dvakrát dýl, a k tomu je to vaření pekelně nepohodlné a jídlo souvisí opravdu pouze se zaplněním žaludku. 

     Někdy život na vesnici není lehký, ale za předpokladu, že to pro mě to není napořád, užívám si to. Nikdo mě nehodnotí, Martin to snad nějak přežije a mezi tím se budu těšit na zrcadla. ;-)

úterý 16. června 2015

Sháníme drobnou finanční výpomoc do Tanzanie

Po hotových státnicích a odpracovaných brigádách už je pomalu čas zase vyrazit na cesty za africkým sluncem. Těším se. Další návrat tak trochu domů... I mně to zní jako klišé, ale neumím se tomu pocitu ubránit:-).

Letos máme v hlavě nápad a věříme, že by nám nějací nadšenci třeba rádi pomohli. Práce na vesnicích, kde není elektřina ani zpevněná cesta, není snadná. Na místě se aktuálně pohybujeme už v pěti zapojených vesnicích, které jsou od sebe vzdáleny přibližně tři až pět kilometrů. S přibývajícími vesnicemi a vzdáleností si musíme přiznat, že bychom spolu s tanzanskými dobrovolníky potřebovali praktický dopravní prostředek, který by nám práci trochu usnadnil. Chtěli bychom v Tanzanii koupit dvě kola.


Proč (dvě) kola?

  • Dobře poslouží během celého roku našim místním tanzanským supervizorům,
  • z Česka jezdíme do Tanzanie většinou po dvou,
  • pěšky se stává práce na místě méně efektivní,
  • kolo je levnější variantou a pro nás příjemnější i z pohledu, jak nás vnímají v oblasti místní obyvatelé, něž kdybychom si půjčovali motorku.


Proč kola chceme koupit v Tanzanii a nepřivezeme je z Česka?

  • Chceme podpořit místní podnikatele a trh,
  • chceme, aby byla kola snadno opravitelná na místě, 
  • koupit kola v Tanzanii je levnější a efektivnější řešení.

Pořízení jednoho vhodného kola v Tanzanii vyjde přibližně na 1.500,- Kč (ceny se podle typu a nabídky dlouhodobě pohybují mezi 1.200-1.700,- Kč). Rádi bychom tedy dali dohromady přibližně 3.000,- Kč na koupi dvou kol, které zůstanou v majetku Maendelea v Tanzanii.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-) 

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!


Proč si kola nekoupíme sami nebo z peněz Maendelea hned?


Do Tanzanie jezdíme jako dobrovolníci na své vlastní náklady. Proto jsme rádi za každou možnost, která nám se snížením nákladů pomůže. 

V Maendeleu peněz nazbyt na tyto věci příliš nezbývá. Snažíme se maximum peněz od našich dárců využít pro farmáře a projekt Podpora farmaření. Pracujeme celý rok dobrovolně- bez nároku na odměnu. Peníze z fundraisingových akcí z většiny rovněž využíváme na projekt, a to z důvodu, že se nám buď nepodaří vybrat dostatek potřebných peněz od dárců, nebo jimi pokrýváme supervizi a další nutné administrativní náklady, které vznikají (převod peněz, tisk a kopírování v Tanzanii). Velkou část financí od našich dárců navíc tvoří tzv. vratné dary, což je možnost, kterou Maendeleo svým podporovatelům nabízí, aby sehnalo všechny finance a včas k podpoře farmářů. Tato možnost nese i svá negativa, jelikož organizace takové částky svým podporovatelům zpravidla po roce vrací, takže peníze nemá k dispozici pro jejich další využití-  například k tomuto rozvoji organizace.


Můžete nám pomoct?


V případě zájmu prosím zašlete peníze na nákup kol na účet organizace: 2916398329/0800, jako variabilní symbol použijte 001 a do zprávy pro příjemce uveďte Vaše jméno, e-mail a že se jedná o příspěvek na kola.

Je pro Vás celá částka za dvě kola 3.000,- nebo 1.500,- za jedno kolo momentálně vysoká, ale rádi byste pomohli? Zašlete nám třeba i malou částku, kterou považujete sami za přijatelnou a pomozte nám tak sesbírat cílovou částku.

Pokud potřebujete další informace, můžete mi napsat na brehova.z@maendeleo.cz nebo volat na +420 775 910 817. Ráda zodpovím další případné dotazy.

Aktualizace: Děkujeme velkému triu sponzorů! Společně dali tři pánové dohromady na účet Maendelea celkem 4.000,- Kč! Možná se nám nakonec podaří sehnat kola tři? :-)

Foto zveřejníme přímo z Tanzanie, na místě budeme od 30. 6.!

Jsou jiné možnosti, jak nás nyní podpořit?


Všechny možnosti podpory najdete na stránkách organizace, na ně prosím tudy: http://maendeleo.cz/pomahejte-s-nami.


Díky díky a mějte pohodu! :-)

Zuzana
--
e-mail: info@maendeleo.cz
web: www.maendeleo.cz
FB: OS Maendeleo