pondělí 11. srpna 2014

Vzpomínky na události posledních dní – CESTOVÁNÍ V ČASE: díl druhý

Pokračování příběhů se společným jmenovatelem - čas. Plánovala jsem dát blog ve čtvrtek. Ale tohle je Tanzanie. Tady evropskej čas ani jeho dodržování neplatí. J V 6 hodin ráno mají Tanzánci teprve 00:00, protože den tady začíná s východem Slunce. Občas je těžké dopočítat se, kolik je hodin a v kolik se vlastně sejdeme, ale prostě jen přičtete nebo odečtete šest hodin a jste na svém. ;-)

Abych navázala na první díl, jedné farmářce se stále daří „unikat“ naší schůzce, protože z týdenního pohřbu zamířila na druhý do vedlejší vesnice… Jsme na vesnici více než 4 týdny, a každý den je potřeba počítat s tím, že kdykoliv může přijít do cesty domluvených schůzek jiná místní událost. Pro Tanzance je účast na takových událostech samozřejmost, kultura, život, jejich čas a nám nezbývá, než to respektovat. ;-)

VÝLET DO TUKUYU - VÝŠLAP NA MOUNT RUNGWE – „zajetí“ na hoře Rungwe

Jak jsem zmínila posledně, ve vesnici byl velký pohřeb a my jsme proto odjeli na pár dní pryč. Rozhodli jsme se pro zemědělské město Tukuyu a jeho okolí. Město bylo přesně takové, jakou má pověst. Klidné, ve dne poměrně tiché, v noci živé, o nás – bělochy – se nikdo nestaral, nikdo na nás nepokřikoval. Úplná paráda. Město je zastavěno do původních německých hradeb ještě za první světové války, pár koloniálních budov tu také mezi dnešními domy zůstalo. Říká se také, že je to opak od prosperující kosmopolitní Mbeyi – města, kde velmi často býváme. Je to pravda. Tukuyu je nádherné, s celoročně vlhkým podnebím, plné banánovníků, batátů a brambor, čajových plantáží, plantáží s avokádem… Jeli jsme si odpočinout a k tomu se nám dostalo nádherné, kopcovité a VŠUDEzelené krajiny.



S odpočinkem jako takovým jsme to až tak přehánět nechtěli, proto jsme se rozhodli, že pojedeme na některý ze zajímavých výletů okolo. Skoro všechny potřebovaly vlastní auto - až na jeden, který se dal řešit i alternativně J… Ráno jsme se nasnídali v hotelu (tři suché toustové chleby, vajíčko a čaj), koupili si vodu a vzali jsme si taxík z autobusáku. Jeli jsme do patnáct kilometrů vzdálené vesnice, ke škole Rungwe Secondary, přesně podle průvodce. Tam jsme si našli dva místní kluky (zdejší skauty), co s námi půjdou nahoru na nečinnou sopku Mt. Rungwe (2981 m.n.m.). Naše svačinka se skládala ze tří litrů vody a šesti kusů mini banánků. Průvodce psal, že se jedná o krásnou túru pro milovníky pěší turistiky.

Kluci skauti se nás ptali, jestli si myslíme, že to vylezeme, že se o nás bojí a že už je docela pozdě – 10 ráno. Zasmáli jsme se, jak nás místní zase podceňují, ale kluci na svých obavách trvali. J Nakonec jsme se dohodli, že pokud bude pozdě, prostě se otočíme a půjdeme zpátky. Když už jsme ale přijeli, přece neodjedeme, aniž bychom to aspoň zkusili. Než jsme vyšli od školy, kluci se nás ptali, jestli jsme zaplatili cca 20 Kč ve vesnici za to, že můžeme vylézt nahoru. O tom jsme nevěděli, tak nás kvůli tomu nakonec dovedli až k řediteli školy. Ředitel byl milý člověk, ptal se, zda jsme platili a odkud jsme, měl radost, že s ním mluvíme svahilsky. Nakonec jsme se s ním dohodli, abychom nemuseli daleko do vesnice (vzhledem k časové tísni), že můžeme ukázat pasy jemu. Učitelé (a zvlášť ředitelé) jsou zde velmi váženými osobami, mají sociálně jedno z nejvyšších postavení ve společnosti. Překvapilo nás, s jakou samozřejmostí se cítil být až takovou autoritou, aby nám on sám zkontroloval pasy a pak řekl, že je vše v pořádku a že můžeme jít.  Zapsal si naše jména a my jsme slíbili, že se po návratu ohlásíme a půjdeme do vesnice zaplatit. Hurá, mohlo se vyrazit na cestu!



Oba dva jsme se společně po 4:55 h vydrápali na náš zatím nejvyšší vrcholek. Byl to pot a dřina, při závěrečném stoupání jsem několikrát klela, že už dál nejdu, klasika. J Ale zvládli jsme to, výhled byl i při neúplné viditelnosti prostě senzační. Taky jsme prošli pralesem, viděli a slyšeli velké černobílé opice řádící v korunách stromů. Přes tu hrůzu nahoru to byl super vítězný pocit, i když nás ti kluci pěkně hnali.
Pro představu – když jsem se chtěla na pár sekund v kopci zastavit a odpočinout si, začal mě jeden tlačit do zad směrem nahoru.:-)))) Nahoře jsme odpočívali přesně 20 minut, kdy jsem 15 minut bezvládně seděla a dalších 5 minut jsem mohla fotit. Pak zaveleli, jestli můžu jít rychleji, takže jsem foťák schovala a to největší několik set metrové převýšení jsme vzápětí SEBĚHLI asi za půl hodiny. Věděla jsem, že to kolena odnesou, ale co, aspoň budeme dole rychle a navíc za světla. Hlavně, že bude jídlo, to jsme podcenili asi nejvíc. Kluci měli s sebou pepsinu a sušenky, asi už tam někdy šli. :-D No, průvodce to trochu přehnal s těma milovníkama pěší turistiky, ale stejně jsme ze sebe byli rádi.


Chyběla nám asi hodina, abychom sešli zpět ke škole, když jsme narazili na dva chlápky s mačetou, co si to razili přímo proti nám. Mačeta zní hrozně, ale i my (ti kluci) jsme ji měli s sebou, kvůli prosekávání porostu v některých úsecích cesty. No netrvalo dlouho, jenom chvilku křiku „jak na lese“ ve svahilštině a už šli s náma dolů. Brzo jsme si všimli, že změnili cestu a že jdeme jinudy a jinam. Nikdo s náma nemluvil, tak jsme se začali ptát kluků. Pánové, co nás vedli, tvrdili, že jsou z rezervace a že nemáme zaplaceno, takže půjdeme s něma do vesnice. Supěli jsme kvůli jejich způsobu řešení situace. Neměli u sebe žádnou dokumentaci, kterou by se prokázali, na nic se nás neptali, jen nás prostě unášeli kamsi pryč. Kluci skauti byli přece jenom pořád ve škole a nechtěli si moc dělat problémy, takže nás uklidňovali, že to bude v pohodě, že se jim to taky nezdá a že uvidíme ve vesnici v kanceláři starosty, kam nás prý vedou. Nadávali jsme. Česky i anglicky, bylo to jedno, protože ti dva „neandrtálci z lesa“ nerozuměli ničemu (jeden byl dokonce do půl těla nahý, což tady normální není). Předstírali jsme, že svahilsky neumíme, jak nám bylo doporučeno, aby nepadalo příliš mnoho otázek. Tušili jsme taky, že nejsme v pozici, kdy máme vypadat informovaně a znale, protože jsme nezaplatili předem a věděli jsme o tom.

Cesta do vesnice byla sice delší, ale zato horší, než ke škole, jak taky jinak. Byla jsem unavená, od rána na nohách, bez záchodu, po suché snídani, po třech malých banáncích a v tu chvíli už bez vody. Asi po hodině a půl jsme došli na kraj vesnice. Správa rezervace na nás nastoupila, jestli máme zaplaceno, my jsme na ně nastoupili, jak si tohle unesení představují. Byli jsme strašně naštvaní a unavení. Pak přišlo několik výměn názorů, bylo nám vysvětleno, že vchod na horu, co jsme použili, už ani není platný a že jsme cizinci, proto neplatíme za vstup do rezervace oněch asi 20 korun, ale skoro 11 dolarů na osobu. No, a že pokuta bude asi 2 500 korun, protože jsme právě zničili životní prostředí. Jako důkaz přinesl třetí místní strážce lesa tašku plnou odpadků a plastových lahví. My jsme měli naštěstí také své důkazy, prázdné petky s sebou v batohu. Takže jsme jen vyvalili oči, řekli, že nic nezaplatíme, že jim nevěříme a že chceme vidět oficiální dokumenty a zavolat policii.

Asi po půl hodině dohadování odchytli ještě další dva místní, taky bez zaplaceného vstupného. Přímo si pro ně doběhli, aby jim neutekli. Vstupné se mělo platit ve vesnici (asi hodinu cesty ještě před onou školou, místo ale nebylo neoznačené), nebo v 15 km vzdáleném Tukuyu. Mezi tím spadla tma a správa se rozhodla, že nás nejdřív odvede do kanceláře starosty, zatímco budeme čekat na jejich auto z Tukuyu, které nás vezme do kanceláře správy rezervace. Protože jsme už zase nevěděli (ani neviděli), kam jdeme, po cestě jsme několikrát spadli, to nám na náladě moc nepřidalo. Já jsem teda speciálně docela zuřila… J Po další hodině a půl, možná dvou jsme došli do kanceláře ve vesnici. Mohlo být asi půl 10 večer. Martin zapůsobil na místního starostu svým proslovem a ten, i když anglicky nerozuměl určitě všechno, tak dal najevo své sympatie k nám a hned se ptal, proč tak vysoká pokuta. Odpovědi byly různé, hledaly si každou záminku. Problém je, že Tanzanci milují psané a velmi detailní reporty. Sepisovali ho v kanceláři dobrou půl hodinu. My jsme každopádně nic nepodepsali, protože to bylo ve svahilštině. Strážci z lesa už to nevydrželi a lokli si místního piva, což nás už jen dál vytáčelo. Všecko se zkrátka zdálo příliš, a bylo vidět, že správci tápou, občas se pletou a nestojí si za jednou pravdou. No, určitě jim před očima lítaly jenom naše dolary, které jim zaplatíme J.

Po dokončení reportu jsme se konečně přiblížili k našemu hotelu, protože ke kanceláři už přijelo auto správy rezervace (my jsme tak minimálně aspoň ušetřili za taxík zpátky) a jelo se. Vzali nás rovnou na policii, což nás trochu překvapilo, ale zároveň vlastně potěšilo. Nejdřív s náma ale nikdo nechtěl mluvit, takže jsme měli obavy, že si nikdo nebude chtít ani poslechnout naši část příběhu. Jen nás zastavili a poslali čekat ven. Jenže správci rezervace byli trochu drzí a křičeli jeden přes druhého, takže s nima rychle ztratili trpělivost i policisté. Zavolali radši nějakého kolegu, možná šéfa, který uměl anglicky. Vypadal jako rozumnej a sympatickej člověk, takže jsem po všech příbězích o velmi zkorumpovaných policistech, které jsem slyšela, příjemně překvapená. Každý jsme dostali příležitost říct, co se stalo, pro všechny bylo dokonce povinné mluvit v angličtině, abychom rozuměli. Tenhle policista byl evidentně po chvilce více méně na naší straně a začal pokládat otázky poblázněným strážcům. Pochopil, že jdou jen po penězích a že tak velká pokuta nedává smysl. Strážci se totiž svými projevy sami dostávali do úzkých, a to s každou další větou. Já jsem věděla, že nemůžu moc mluvit, protože s místní policií je třeba mluvit v klidu, slušně, s respektem a s důvěrou, jedině tak se dá uspět a toho jsem nebyla schopná. :-P

Nakonec se nám podařilo stáhnout pokutu na nejmenší možnou, kterou tvrdili, pak jsme doplatili zpětně vstupné a celkově jsme se dostali na pokutu něco přes šest set českých. Když jsme spočítali, že sice máme pokutu, ale na druhou stranu - o půlnoci nám už nikdo večeři nedá, ušetřili jsme za taxík zpět, zaplatili jsme vstupní poplatky a měli super výlet - dostali jsme se skoro na nulu. J Zatímco oni projeli benzín (jeden kvůli nám přijel až z Mbeyi, která je od místa vzdálená více než 70 km), ztrapnili se před policií a byla hluboká noc… Mohli být nakonec rádi, že chytli i ty další dva místní, jinak by nakonec ještě mohli tratit. :-))) Opět nám neuvěřitelně dlouho vypisovali pokutové bločky, obdrželi jsme asi tři strany A4.

Byli jsme maximálně unavení, ale s pocitem, že jsme se jako běloši v celku důstojně ubránili. Byla to naše chyba, nezaplatit předem, problém je ale v tom, že tu za služby běžně účtují evropské ceny, aniž by poskytli i evropský servis. V tomto případě chybělo například dobré (nebo alespoň nějaké) značení cesty a místa, vstupní brána s budkou a veškerými informacemi a možností zaplatit přímo na místě. Místo toho slovem zrušili druhou cestu nahoru (zatímco tam vstupní cedule zůstala), značení ani informace nejsou žádné po celé cestě a místní lesní strážci se mohou chovat tak, jak se k nám chovali.

Když jsme přišli na hotel, bylo už po půlnoci a my jsme šli hladoví spát, s myšlenkama na další den, kdy nebudeme vůbec nic dělat a dáme si dvě snídaně a hned potom oběd. :-)))) No, taky zkušenost… Holt průvodce není úplně aktuální a některé věci, zejména ceny a podmínky v turisticky atraktivních oblastech, se mění.




DEN BLBEC

Když jsme po tomhle výletu odjížděli zpět z Mbeyi na venkov, od rána se nám nedařilo. Chtěli jsme vyjet brzo ráno, abychom hned po příjezdu začali znovu s prací na vesnicích. Příjezd jsme si naplánovali na 11 hodin dopoledne. Bylo půl 11 a Martin se  teprve vracel z města. Chtěli jsme tisknout. Problém byl, že v žádné internetové kavárně zrovna nešel internet. Martin prošel všechny v centru, protože naděje na to, že určitě ne úplně všichni mají stejného poskytovatele sítě, umírá poslední. Možná byste se divili (nebo možná ne J ), ale mají. 

Odjeli jsme z města bez tisku, hlavně, ať už jsme na cestě. Když jsme jeli dodávkou daladala, po 10 minutách něco upadlo z nápravy, chvilku jsme to táhli po zemi, pak zastavili a museli jsme čekat a přestoupit na další daladalu. Řidič mi nevrátil sto šilinků z jízdného - na naše koruny asi 1,20 – naštvalo mě to, protože to spoustu místních pořád zkouší. Myslí si, že nám to přece nevadí, máme další… Konečně jsme přijeli zpět na vesnici (nakonec asi o půl 2) a tady se znovu vracím na začátek dílu prvního. Pohřeb ještě neskončil, proto naše návštěvy farmářů zůstaly stále omezené. „This is Africa.“ nebo „There is no hurry in Africa.“ říkají mi na to s ledovým klidem místní. ;-)

Žádné komentáře:

Okomentovat